Jsem žena i muž, jsem všechno a nic. Rozečtená Beauvoir mě nutí hltat stranu po straně jejích úvah o ženě, ale kolikrát bych to hodila někam do kouta. Tak tohle je žena. Harpyje, zlá a žárlivá. Láskyplná a pečující. O svoje strachy z muže a z toho, že vůbec ženou je. Nenalézám v tomto čtení definici sebe sama v roli ženy, ale ani muže. Kdo vlastně jsem?
Nikdy jsem si nebyla tak jistá jako teď. Vlastně jsem o tom nepřemýšlela. Žila jsem, a to mi stačilo. Neptej se kdo jsem, nemusíš to vědět. S každou další výpovědí o sobě navlékám blyštivé svršky, které jednou někdo strhne. Ani mu to nedá moc práce. Budu před ním stát nahá a nebude místo na světě, kam bych mohla utéct. Nezůstane nic, jenom já. Obyčejná jako pravda.
Já nepotřebuju utíkat. Chci jen mít tu možnost. A zase se vrátit. Když budu chtít. Pak teprve tě můžu pochopit a ty mě.
Věnování
Dívce, která pozná rozdíl mezi meruňkovou a lososovou barvou, nedokáže se orientovat bez mapy ani řídit auto.
Muž, co mapy považuje za zbytečnost, nezvládne dělat několik věcí najednou a neumí vařit.
* Oprava textu – v úvodu byla věta, která se vázala k účasti v jednom semináři, který tu vyhlásil jeden zdejší bloger. Protože jsem ale usoudila, že vlastně nemusím a ani nechci být součástí tohoto semináře, proto se už také nechci na tuto „akci“ odvolávat a ani nehodlám zneužívat iniciál organizátora, větu jsem smazala. Téma o (ne)svobodě vymanit se z očekávání druhých si tady ale chci nechat a v budoucnu se mu dál věnovat.