Reklama
 
Blog | Petra Olexová

Dresden

Drážďany 12. 2. 2010. Vycházím ze sálu Kulturpalast na náměstí. Je čerstvo a vytrvale sněží. Pohádkový výjev pocukrovaných střech jako vystřižený z kýčovité fotografie. Neznámé město, neznámí lidé a nehybný čas. Jezdíme z místa na místo. Hotelový pokoj mi připadá všude stejný. Zatuchlý a uzavřený svět. Jen tehdy chápu smysl tohoto způsobu života, když se na pár desítek minut ponořím do směsice různých zvuků a barev, které mne obtékají jako řeka. Vozíme hudbu. Esenci, poselství, cosi. Zítra zde zazní Dvořákovo Requiem na památku obětí bombardování Drážďan v roce 1945.

 Od události, kdy spojenci zaútočili na město, právě uplynulo 65 let. Po dva následující dny se uskuteční vzpomínkové akce na mnoha místech Drážďan. Zástupkyně umělecké agentury nás krátce informuje o očekávaných střetech přiznivců a odpůrců neonacismu, a nabádá nás, abychom se do těchto akcí raději nezapojovali, vyhli se v tu dobu historickému centru, abychom ve zdraví dorazili na koncert a odvedli odpovídající výkon. Poté se všichni rozprchneme, máme volno.

 Procházím se. Atmosféra je poklidná, sem tam turista, všichni cvakáme foťáky. Jemné praskání sněhu s každým dalším krokem, bílá clona z miliard drobných vloček všude kam se hnu. Kdyby mě teď míjely sáně s krásnou a vlídnou dámou ve vyšívaném plášti, nohama nahřívajícíma se na rozpálené cihle zabalené v dece a pozváním na projížďku, uvěřím. A řeka. Tu jedinou si vybavuju jako okamžik z dětství, kdy jsem s maminkou jela vlakem do Berlína. Ten most teď mám na dohled. Červené vagóny v dálce rychle přejíždějí. Život tepe, na hladině řeky kolotají proudy a vírečky, ledový ostrůvek plný kachen a hus. Jsem tu jaksi navíc, bezprizorní. Bezcílně přecházím na druhý břeh. Mezi domy vidím věž kostela, jaké to asi bude vevnitř? Stojím tam a prohlížím si oltář. Přesněji – to co z něj zbylo. Malé fragmenty, pár kamenů, a nic víc. Vše ostatní je nové. Jsem zklamaná. Na chodbě je dlouhá řada panelů s nějakým povídáním, německy neumím. Bílá růže, začínám chápat kontext. A naproti na stěně další fotografie. Zase ty hrozné výjevy z koncetráku. Mrtvá těla nahých vyhladovělých mužů. Chci pryč.

 Ráno opět stejná snídaně jako všude. Cítím plíseň toho malého prostoru, kde jsme přenocovali. Už aby přišla pokojská a uklidila. Za oknem si prohlížím obří parkoviště. Včera bylo plné policejních aut, dnes jich je tam jen pár, stovky policistů byly ubytovány ve vedlejší budově hotelu. Jsem vytržená ze svých souvislostí, nemám tu co dělat, spolubydlící spí, nudím se, málem z toho šílím. Musím ven, na vzduch. Chci jít zase do centra a za řeku, dofotit co jsem včera nestihla. Na demonstraci jsem skoro zapomněla.

Reklama

 Dnes je v ulicích rušno. U opery se shlukují lidé, přicházejí z centra k nábřeží. Zní jakási živá hudba, probíhá pietní akt. Kousek od shromáždění se občas objeví  černě oděná postava s kapucí nebo kuklou na hlavě. Dvojice, trojice, moc jich není. Potřebuju se dostat přes most, ale všechny cesty jsou hustě zataraseny policisty. Volím cestičku těsně u kraje. Nejde to, policista mne zastavuje. Stojí přede mnou a mlčky zírá. „Chci projít.“ Nic. „Jsem turistka, jen se procházím.“ Nic. „Chcete vidět doklady?“ Kývne. Dlouze si je prohlíží, a pak mne, s nedůvěřivým zkoumavým výrazem ve tváři, pouští na druhou stranu. Nazpátek půjdu jinou cestou. Rozhlížím se jak to vypadá na dalším mostě. Je to na dohled, jsem ochotná jít pár kilometrů navíc. Ani tam to však nepůjde, zátarasy jsou důkladné. Je krátce před polednem.

 Na druhé straně řeky scházím ke břehu. Včera jsem tu viděla dvojici milenců, dvě matky s kočárkem a pár sportovců. Je krásně, sněžení ustalo, silueta Drážďan se mi nabízí jako laciný obrázek. Kotvící lodě a kolonáda z protější strany, rodinka u vody krmí ptactvo, všechno si kradu pro sebe. Nespěchám. Občas míjím skupinky černooděnců v kuklách. Hodně mladí, tipuju tak patnáct až dvacet let. V nečem mi připadají stejní jako já. Bezprizorní. Jdou bezstarostně za svojí zábavou, jako na vesnickou tancovačku, jsou veselí, baví se, vtipkují. Nikdo si mě nevšímá. A mne ani nenapadne, že mají nějaký společný cíl. Docházím k altánku. Krásné místo. Hned vedle parku a aleje okrasných stromů. Jaké to tady asi je v létě? Všechno je tady tak romantické! Zídka kolem altánku je pokrytá silnou vrstvou sněhu. A v něm jsou zapíchané fotky. Fotky s podobiznou Hitlera. Deset, padesát, sto? Černé skupinky houstnou. Už chodí ve větším počtu a frekvenci. Míří na demonstraci. Chci si je vyfotit. Prohlížejí si mě. Foťák raději nechávám být a otáčím se jiným směrem. Někteří z nich si berou fotky a šetrně je srulují, schovají do kapsy. Jsem najednou nějak zpomalená. Nehybná. Co myslíš, všimnou si mě? Mám velký nos, ostré rysy a jsem tmavá. Kolik z nich žije v předsudcích? Nebuď hysterická a chovej se normálně, říkám si. Chovám se normálně přece… Kdybych tady právě teď aspoň nebyla sama. Myslela jsem, že tohle je někde daleko, mimo mne, že už se s tím nemůžu setkat. Okamžitě se otáčím a rychle odcházím do hotelu.

 Za policejními zátarasy v historickém centru ještě míjím průvody lidí. Vytvářejí dlouhé řady, lemující očekávané procesí. Přicházejí stále noví. Mladí, staří, rodiny s dětmi a psy. Jako by se celé město rozhodlo vyjít do ulic. Už jdu aspoň kilometr a stále to nekončí. Scházím z cesty. Posedím chvíli v kostele, který jsem ještě neviděla. Z původní podoby zbyly zase jen základy a pár kamenů. Celý byl znovu postaven. Stěny jsou prosté, ohozeny hrubou omítkou. Zdálky to vypadá jako kouř a prach vznášející se k nebi z trosek zdí. Z ulice je slyšet bubnování.

 Je večer. Poslední tóny, sbor utichl. Ten křehký pán, starý a nemocný, zůstává v napětí se svým posledním dirigentským gestem. Je ticho. Nikdo se ani nehne. Pár lidí chce zatleskat. Zastaví je rychlým a jemným pohybem dlaně. Dvě minuty stojíme a mlčíme. V tichosti vše končí, lidé odcházejí. Jen v mysli doznívá poslední modlitba. Et lux perpetua luceat eis…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama