Reklama
 
Blog | Petra Olexová

Hirigoyen o tom mluví

Odložila knihu na zem vedle postele a odevzdaně šla vyhodit hromádku použitých kapesníků válejících se na nočním stolku a udusaných pod polštářem. Ve tři ráno. Nic ji nebaví, ani jíst. Sama sobě se přestala podobat. Bělmo za červenou sítí žilek sotva znát, už ani neví jestli něco cítí. Maraton myšlenek proč se to muselo stát, co udělala špatně, pocity studu a obludná přehlídka tlemících se obscénních objektů, hnusu a všeho, co do ní za každou cenu musel vpravit. Každou noc tohle přebírala jako páchnoucí prádlo. Teprve teď začínala vnímat souvislosti, které si dřív neuvědomovala. Myslela na to, co mu vmetla do tváře. Jak je povrchní, teatrální, zvíře bez morálního základu. Bránila se. Nechápala tehdy proč ji musel týrat.

 

Příběh

„Jsem v Japonsku na turné. Zavolej mi až se vrátím.“

Reklama

„A můžu mu dát tvoje číslo? Ukazovala jsem mu fotky, líbila ses mu, byl nadšený.“

“ Ať raději pošle mail. Víš, že na fotkách to nejsem já…“

Prohlížela si rysy jeho tváře a poslouchala vyprávění o snech, které chce realizovat. Výlety na Kilimandžáro nebo Antarktidu. Úvahy o napsání svého životopisu s názvem „Život prezidenta“. Jeden z těch co neznámé zdraví polibkem a hraným objetím. Nesnášela to. Mluvil zvláštně, musela dávat pozor, jinak by se už dávno v těch ničím nespojitých příhodách ztratila. Tichem čajovny občas zazvonil její smích. Někteří z hostů zvedli hlavu a se zaujetím si ji prohlíželi, než se zase vrátili ke svým knihám či protějškům.

„Takže ty jsi houslistka?“

„Jo, byla jsem několik let v divadle, ale teď jsem spokojenější. Lepší hraní a podívám se do světa. Baví mě to“.

„V divadle? Škoda, že nejsi herečka, to by se mi líbilo, říkat všem, že mám doma herečku“ usmál se.

„Prosím tě, herečka… vůbec nechápu jak to někoho může brát. Jsem takhle šťastná. Ale až budu mít děti, chci zůstat doma, nebude mi to chybět.“ Teda ty jsi drzej, pomyslela si, ještě nevíš jestli bych tě chtěla. Měl jiskru, líbil se jí. Taky se na něj usmála a poručila si další čaj.

Její oči byly stejné jako v představě, kterou neopouštěl. Je to ona. Ta, kterou hledám, ta, kterou chci. Jsi krásná, panenko z porcelánu.

Vyšli do vlhké zimní noci. Ještě uslyšeli dvakrát zapadnout zámek ve dveřích vinárny. „Všechno mi ujelo, mohl bys mě svézt?“

„Tak… svést bych tě mohl“ zapýřil se. Zasmáli se a zamířili na parkoviště.

„Ale to není cesta ke mně domů. Nedělej si srandu, ráno vstávám, chci domů.“

Tak jsme doma, opakovala si otráveně, co si to dovoluje?

„Dáš si čaj?“ zeptal se.

„Jo,“ odsekla „ale tu bundu si nesundám, odvez mě.“ Seděla na kožené pohovce v obrovské hale, všechno kolem bylo sterilní a strohé. Manažerský byt svobodného mládence, nic domáckého. Jen ten stoleček s pastelkami v koutku. A fotka jeho čtyřletého syna. Na parapetu za oknem nějaké ozdoby jako by tam ani nepatřily. Podal jí půllitr a sedl si k ní.

„Jsi blázen, vůbec tě neznám…“ zachumlala se do bundy.

Vzal ji za ruku. „Zavolal jsem ti taxíka.“

 

Druhý svátek vánoční. Šli lesem, povídali si. Byl z ní nervózní. Jako později pokaždé. Viděla obyčejného kluka, úředníka, bez všech těch nánosů, které na ni měly udělat dojem tehdy poprvé. Často jí líčil nezajímavé detaily, kvanta maličkostí o všednosti jeho dní. O tom jak vaří, uklízí, vše dopodrobna. Měla ho takového ráda, nesebevědomého, úzkostného, slabého. Navenek to byl král, musel ve všem vyhrávat a být perfektní, dopřávala mu to, byl pracovitý a spolehlivý. Jeho sebetrýznění cítila pokaždé, ale nebyla to ona kdo si kladl podmínky. Proč taky? Dostala nejkrásnější vánoční dárek co může existovat.

 

Skrz láhev vína probleskovalo světlo svíčky. „Pojďmě už spát, jsem unavená“. Spokojeně ležela u krbu, hlavu položenou na jeho klíně. Byl moc hodný, nikdo se o ni nikdy tak nezajímal. Ve všem jí vyhověl, pomohl, když požádala. Psal jí každé ráno, že se probudil, zatopil, uvařil a uklidil. Stále dokola to samé. Že je mu samotnému šíleně smutno a z té špíny kolem na blití. I když byla pracovně pryč, byl s ní. Věděl o všem co dělá, zajímal se o její kolegy v zaměstnání snad až příliš a jí se líbilo, že žárlí. Věděla to, ačkoliv se vždy tvářil jakoby nic. Na jeho konferenčním stolku ležely bulvární časopisy, které čtou drbny, aby měly o čem povídat.

„Dívala ses na ty fotky?“ řekl unyle.

„Jaký fotky? Ty ve tvém profilu? Co vlastně znamená ta tvoje přezdívka?“. Jeho fotky se jí nelíbily, byly to obrázky bez duše. Nápodoby všeho co kde kdy viděl. „Na tom profilu, kde jsi převlečenej do divadelního kostýmu žádný fotky nejsou.“

„Ty jsem nemyslel. Víš přece, ty co jsem ti posílal. Jsou na jiným serveru“. Samozřejmě, že je viděla. Co má proboha na to říkat? Nahé zadky, těla, objekty, nic víc. „Proč fotíš takový ženský?…“

„Jaký?“

„Nevím, takový vulgární, hnusný.“ Neodpověděl. Odešel do pokoje a vrátil se s knihou. Básně o kundě. Prosím, nečti to, přála si. Sklopila tvář do jeho klína a začala se hystericky smát. Do mixu posměchu a studu jí předčítal a bylo mu jedno jak ona se cítí.

Ráno bylo zvláštní. Budily ho běsy. S úlekem se posadil, podíval jestli neodešla a zase si lehl co nejblíž, aby cítil její dech. Jako štěnátko. Několikrát ji zkontroloval, jestli spí. Konečně zazvonil budík. Rychle se odvalil na druhou stranu postele. Překvapilo ji to, smí k němu? „Tak pojď za mnou, ne?“ ozvalo se vyčítavě. Byl to on? Nevěděla. Plyšový medvěd v životní velikosti, kterého vystřídala v jeho posteli, se na ni díval z křesla, kam ho včera sama odnesla. A pak se jí vetřela noční upocená vzpomínka. Jejich robotický sex s úlisnou přetvářkou. Dobře namazaný stroj, bez citu, s pitomým umělým úsměvem po celou dobu kdykoli se na něj podívala. Za vším se táhla jakási pachuť celého představení.

 

„Skočíme dnes na oběď, nevydržím to bez tebe.“ pípla SMS. Často jí posílal takové zprávy. Ležela doma na posteli a přemýšlela proč ji v té pizzerii mezi všemi říkal takové věci. Je tlustá a hnusná, měla by se upravit. Její práce je k ničemu. Možná se s ní rozejde. „Ale no tak, rád jsem tě viděl, moc. Jsem smutnej, že ze mě dnes nemáš radost.“ píp.

 

Pokolikáté už se rozešli? Kolikrát ji ztrestal za to jaká je? Na otázky o něm nenašla odpověď. Ničemu už nerozumí. Neví co se stalo, kde dělá chybu, co je na ní tak odporného, že ji tak nenávidí. Měla ho ráda bezpodmínečně, toho malého úzkostného chlapce, jako miluje matka. Vnukl jí, že za jeho nezdary a prohřešky může jen ona. Možná by se jí ulevilo, kdyby s některou z milenek, které si vodil domů, odešel. Ale on nechtěl. Stala se jeho majetkem, který nemá ani právo cítit bolest, nesmí protestovat. Smí jen to, co on jí dovolí. Trýznit se. Postupně nad vším mávla rukou, nad všemi análními produkty, které on sbíral na potkání, a kterých si zjevně považoval víc než své role dospělého muže, aby mohl zase přehrát další divadelní kus. Všechen hnus, se kterým ji konfrontoval, odevzdaně vstřebávala, neměla jinou možnost. Pravidla hry určoval on a strategie byla vždy víc než jedna. Jako v pasti. Jako u zdi, na kterou se střílí. Naznačil jí, že když bude hodná a poslušná, možná ji bude milovat. Dal jí jasně na vybranou s tím, že „možná“ může znamenat cokoliv. Žádná pravidla a hranice nerespektoval, ale ty jeho nesměl porušit nikdo. Z porcelánové panenky zůstala jen loutka. Viděl ji přes kouzelné brýle*, skrz něž jedině vnímal svůj ideál.  Měl svoji představu vesmíru kde se vše rozplyne a bude stejné Nic jako ten všední obyčejný chlapec, který nedospěl. Úředník co obsedantně uklízí, aby se očistil od veškeré špíny. Ten, co nenávidí sám sebe, co se musí zbavit své identity a svého jména. V tomto vesmíru je možné vše. Úředník je roven Bohu a dítě je rovno dospělému. Je to zvrácený vesmír, prostor, kde nejsou rozdíly, nefunguje žádný řád a žádná hierarchie. Jen v tomto umělém světě dokázal žít. Musel ji rozložit, svoji nenáviděnou loutku, ke které vzhlížel. Její údy, vše, co by připomínalo jeho stav bezmocného. Dítěte, které nedokáže čekat a není schopno nalézat příčiny svého jednání, protože to není potřeba. V jeho vesmíru nemá totiž nic smysl a nic na sebe nenavazuje, je to místo bez kauzality, bez historie.Svoji loutku musí rozšroubovat, a poté hodit do masy fekálií, ve kterých se zmítá. Radost a vůli žít své loutce upře. Provinila se, má to, co on neumí získat. Proto ji rozloží na části, zničí, aby mu nepřípomínala jeho trýzeň. Aby před něj nepředhazovala vše, co je reálné a co se nedá zakrýt – že není Bůh, ale exkrement v trávě.

Má opět práci. Chodí na léčení, zase v sobě probudila vůli k životu. Chce znovu hrát a tvořit, být šťastná. Že pochopila až teprve teď důvod jeho jednání, už mu říct nestihne. Je to asi zvláštní, ale nedokáže ho nenávidět.

 

Proč to všechno?

O fenoménu domácího násilí se v poslední době hovoří častěji než dříve, ale spíše v souvislosti s fyzickým týráním a násilnými činy z něj vyplývajícími. Přitom agrese, která je obsažena v takto deformovaných vztazích je často destruktivní i v psychické rovině nebo jsou obě složky (jak psychické tak fyzické týrání) kombinovány. Fantastickým způsobem tento mechanismus ovládání a manipulace s oběťmi psychického týrání popisuje Marie-France Hirigoyen v knize Psychické násilí v rodině a v zaměstnání. Agresory, kteří své oběti ničí psychicky, charakterizuje jako perverzní narcisty, kteří svoji oběť nenávidí zejména proto, že se jí cítí ohroženi (neváže je k oběti láska, ale nenávist). B. C. Collinsová tento narcisistní stav označuje jako „emocionální nezpůsobilost“ (tj. emocionální nevyspělost, ustrnutí v emocionálním vývoji na úrovni dítěte). Hirigoyen chápe perverzi jako poruchu osobnosti projevující se destruktivní agresí vůči objektům, nikoli jako specifické sexuální odchylky. Stejně jako Janine Chasseguetová-Smirgelová, která se zabývá problematikou psychoanalýzy. Ve své práci Kreativita a perverze přehledně vysvětluje příčiny jednání u perverzních osob. Jako podstatu perverze uvádí poruchu vnímání reality. Perverzní jedinec sám sobě neurčuje žádné hranice, které by nemohl překročit. V jeho světě, který podléhá jiné logice myšlení než u neperverzních lidí, se pasuje do role Všemohoucího. Jeho nadjá, tj. nějaká vštěpená pravidla a normy společnosti, jimiž by se měl řídit, a které se transformují do vnitřně uznávaného morálního kodexu člověka, je slabé a naopak jáideál se snaží promítnout do svého světa falše. Konstruuje tak o sobě nereálný obraz, jak jsem popsala v příběhu – „nános“ zidealizovaného světa, ve kterém by chtěl žít a mít jinou identitu a také rozhodovat o stavu a identitě druhých (jeho objektů nenávisti; Chasseguetová-Smirgelová uvádí touhu perverzního jedince z fekálií vytvořit nový svět podle vlastních představ – tj. rozložit realitu na části a opět ji složit v jinou, lepší; fekálie a analní prostředí míní spíše symbolicky- avšak ne výhradně – jako prostředí, kde se vše rozkládá a splyne v jednolitou hmotu bez diferenciace).Dále se autorka věnuje vysvětlení příčin proč perverzní osoby (jak mj. popisuje Hirigoyen) pociťují tak silnou nenávist k lidem, kteří disponují schopnostmi a vlastnostmi, jež často ovlivňují viktimnost potencionálních obětí (souhrn faktorů či předpokladů stát se obětí trestného činu). Je to z toho důvodu, že právě tyto vlastnosti a schopnosti perverznímu narcistovi chybí a nábožně k nim vzhlíží. Podstatou jeho nenávisti k takto disponovaným lidem je závist. Podle Chasseguetové-Smirgelové je tvorba jednou z možností jak se perverzní jedinci snaží vyrovnávat se svými pocity nedostatečnosti. Opět se zde objevuje motiv touhy po idealizaci, avšak perverze se vyznačuje zkratkou, okamžitým vybitím potřeby potvrdit svůj jáideál. Sublimace (proměnit věci v něco vyššího – míněno ve vyšší duchovní hodnotu) nejsou perverzní jedinci schopni, a proto je jejich tvorba pouhou nápodobou. Tento motiv je však stejný jako v případě touhy po projekci jáideálu do vysněného světa. Skutečný svět perverzí je anální vesmír (takto autorka označuje něco jako „stav mysli“ a „logiku myšlení“ perverzních osob), který je podstatou osobnosti takto postižených lidí. Protože není v jejich silách oprostit se od pocitů nedostatečnosti, jako jedinou možnou variantu vidí zničení a „utopení“ objektů své nenávisti v onom vesmíru, kde je vše rovno všemu. V případě psychických tyranů je zřejmá promyšlenost v jednání. Zde se objevuje problém „dvojí strategie“. Dítě, kterému se nedostává naplnění jeho potřeb (od jeho nejbližších), se na situaci adaptuje a naučí se komunikovat se svým okolím tak, aby naplnění potlačené potřeby nakonec dosáhlo jiným způsobem než normálním – manipulací (B. C. Collinsová, Röhr). V tomto smyslu také Hirigoyen popisuje celý proces psychického týrání (včetně absence pocitů viny u agresorů). Upozorňuje na nesmyslnost mýtu, že oběti si takové jednání útočníka samy způsobují a jsou tak viny za svoji pozici. Oběti si agresoři vybírají náhodně či na základě jejich viktimnosti. Problémem je pak také sekundární viktimizace (proces ponižování a týrání oběti). Tak je oběť zraňována často i svým nejbližším okolím, místo skutečné pomoci. Sama jsem se v neformálních kontaktech setkala s mnoha hlasy, že „oběť si hledá svého vraha“ a „bití si zaslouží“ (např. vlivem své drzosti nebo naopak přílišné submisivity).Tyto názory se nezakládají na objektivních zjištěních, jsou to předsudky a myslím si, že se málo veřejně zmiňuje fakt, že psychické a fyzické týrání je součást dlouhodobého procesu, ve kterém fungují taková pravidla, která neperverzní osoba při nejlepší vůli nedokáže včas rozpoznat a účinně se bránit, případně je rozpozná, ale ve fázi, kdy je obrana takřka nemožná (perverzní narcisté se pohybují v jiné dimenzi myšlení, kauzalita zde není podstatná). Současně musím přiznat, že mnozí lidé, jejichž viktimnost je nízká (tj. nedisponují výjimečnými schopnostmi či dovednostmi, které by jim mohl perverzní narcista závidět, jejich sociální či ekonomický status je pro něj nezajímavý) mají kus pravdy v tom, že „jim by se něco takového nemohlo stát“…

Chci zdůraznit, že tento článek nemá být pokusem o odborné pojednání. Psychické týrání je fenomén, který mne zaujal a snažila jsem se zorientovat v problematice jiným způsobem, než jaký dokládají stále přežívající mýty o domácím násilí a jeho obětech.

 

 

* Brýle z Hoffmannových povídek. Na plese se Hoffmann zamiluje do krásné loutky Olympie, kterou sestrojil profesor Spalazani. Brýle fungují jako falešná představa jiného (krásnějšího) světa. I Olympie je skrz tyto brýle krásnější než ve skutečnosti, což později, v konfrotaci s realitou, zapříčiní její zničení .

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama